Ripmax Sabre RTF

  Pokušení začít si něco s "placatýma vrtulema" přijde dříve nebo později (podle mě) na většinu modelářů, kteří lítají klasické plošníky. Ten kdo se do toho vrhne, má v zásadě dvě vyhlídky: buď  toho po týdnu trápení nechá s tím, že na tohle nemá nervy, nebo začíná stejně jako na začátku klasického lítání v podstatě v "modelářské mateřské školce". Ano, je to tak, platí tu "zapomeň na všechno co ses doposud naučil, a nauč se něco jinýho. To "zapomeň" není samosebou myšleno doslova, spíš jde o to se naučit rychle "přepnout" do jinýho "modelářekýho módu" se vším všudy a zvykat si na jiný páčkování a návyky při něm. Po 3 měsících tohohle "utrpení" musím smeknout před všemi vrtulníkáři, kteří jsou často k vidění na různých modelářských akcích a "vodí ty svoje hračky" po obloze jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, a o to víc před těmi, kteří si mezi tím klidně střihnou nějakou tu akrobačku na klasickým éru. No, jinými slovy, mám se teď zase co učit a vidím to na řádově měsíce až roky!! Ale odhodlání zatím mám.

  Vrtulník Sabre je určen pro začátečníky a patří na našem trhu k těm nejlevnějším v téhle velikosti, samozřejmě tomu odpovídá i konstrukce a letové vlastnosti. Celá sada stojí cca 5000,- Kč ale na to, že to je vlastně i s rádiem (i když hodně jednoduchým a hloupým), není to zas tak hrozný. Za tyhle peníze se dá stěží pořídit samotná stavebnice nějakýho lepšího vrtulníku (kterou musíte nejen sami postavit, ale i zalétat a hlavně správně naprogramovat celý rádio), a tohle na naučení bohatě stačí a člověk po příchodu z prodejny vlastně jen "nabije a letí". No, jak se říká všechno má svoje pro i proti a tady to platí taky. 

takhle vypadá krabice před ....	.... a po rozbalení ....	.... a takhle celý obsah po vybalení	mechanika po odstranění kabiny

detail složení rotorové hlavy	náhon rotoru	serva s táhly cykliky	vyrovnávací rotor se samostatným motorkem

jeden celkový pohled	tréninkový kříž vlastní výroby	a nakonec celý vrtulník v letové konfiguraci

Konstrukce:

  Kostra podvozku je z uhlíkových trubiček vycházejících z plastové centrální desky, na kterou je uchycen rotor s pohonem, uhlíková trubka ocasního nosníku a krabička elektroniky. Mezi nohami podvozku je umístěn držák na baterii. Vrtulník je vybaven elektronikou typu "all in one", tzn. že obsahuje přijímač, oba regulátory (hlavního i vyrovnávacího rotoru) i gyro. Naprostá většina dílů (i rotorové hlavy) je z plastu a tedy nesnese moc brutální zacházení (mimochodem hlavní díl - držák rotoru - již má za sebou první zlomeninu po překlopení vrtulníku na záda, takže byl již jednou vyměněn). Pohon hlavního rotoru zajišťuje SS motor (podle velikosti kategorie cca dvěstěosmdesátka nebo něco kolem). Zadní rotor má malinkatý motorek velikosti asi 20x10mm neznámého výkonu. Cyklika je řízena dvěma servy o velikosti asi tak HS-55. Celý vrtulník je původně vybaven 7-článkem NiMH 650mAh, ale zkoušel jsem do něj i dvoučlánek Li-Pol (Fullymax 860mAh 7,4V) a "být lepší". Lipoly jsou asi o třetinu lehčí a i když mají o 1 jmenovitý volt méně, díky hmotnostnímu zisku a větší tvrdosti článků s nimi vrtulník létá déle (cca 7-8 minut oproti 5-6 minutám s NiMH) a s větší rezervou výkonu, než s originálními nimháčky. Proudový odběr jsem zatím neměřil, ale podle typu pohonných článků jej typuji max do 8A.

Řízení:

  Souprava obsahuje pro řízení postačující jednoduchý čtyřkanálový vysílač na 8 tužkových baterií (předpokládám že půjde časem nahradit packem dobíjecích článků - zatím jsem do nich pro jistotu neinvestoval) bez jakýchkoli mixů - vše zajišťuje elektronika vrtulníku. Vrtulník se dodává ve dvou konfiguracích vysílače - Mod-1 a Mod-2. Rozdíl je v konfiguraci ovladačů, Mod-1 má vlevo řízení rotace a klopení, vpravo řízení klonění a plynu (otáček). Mod-2 to má opačně - vlevo plyn a klonění, vpravo rotace a klopení. Mod-1 je tedy vlastně typická modelářská konfigurace včetně "rozdělení fiktivního kniplu" (klopení a klonění) na 2 páčky. Zjistil jsem však, že ač u klasického letadla jsem na toto řízení zvyklý, vrtulník s tím nejsem schopen uřídit (možná že bych si zvyknul, ale přišlo mi to od začátku nelogický). Proto jsem jednoduchým přehozením kabelů od ovladačů klonění a rotace uvnitř vysílače udělal konfiguraci nalevo "knipl" a napravo "plyn a nohy". Někteří modeláři takhle lítají i letadla, ale je jich hodně málo (většinou ti, co jsou zvyklí na ten skutečný knipl v ruce z velkého letadla). Uvidíme hlavně, jak si budu zvykat na "přehazování" páček, když budu lítat letadla a vrtulník po sobě - pokud ty dva typy řízení nepůjdou dohromady, tak budu muset přejít na originální Mod-1, abych si nemršil návyky na páčkách -  ale zatím to zkouším zvládat.
  Řízení vlastního vrtulníku není plnohodnotné, jako u dražších modelů (a skutečných vrtulníků) a má některá zjednodušení. Především kolektiv (neboli řízení výkonu na rotoru - stoupání a klesání) je ovládán pouze otáčkami motoru, nikoli úhlem náběhu listů rotoru. Listy hlavního rotoru jsou s pevným úhlem nastavení (náběhu) a stoupání a klesání je řízeno pouze výkonem motoru. Z toho tedy vyplývá, že to není plně akrobatický vrtulník (na zádech by to rozhodně nelítalo). Podobně je to i s ocasním vyrovnávacím rotorem, který má také pevný úhel náběhu a není spřažen pohonově s hlavním rotorem, nýbrž má vlastní motorek. Vyrovnávací moment je tedy řízen pouze jeho otáčkami, do kterých zároveň "hrabe" i gyro při stabilizaci otáčení vrtulníku. Tento systém řízení je samozřejmě mnohem konstrukčně jednodušší, než plné řízení "dospělejších bráchů", ale má své nectnosti. Jednak při změně režimu stoupání otáčkami motoru se zároveň mění velikost otáčivého momentu, který rotor vyvolává, a bohužel, gyro není natolik přesné a rychlé, aby jej vyrovnalo. Vrtulník je tedy pořád třeba dorovnávat nebo přetrimovávat "na nohy". Další podobnou nectnost vyvolává i vyrovnávací rotor. Jelikož neustále mění díky zásahům gyra otáčky, vyvolává díky svislé poloze opět rušivé klopivé momenty do cykliky (ta jediná je řízena plnohodnotně v obou osách dvěma servy). No - jedním slovem "honička". A ačkoliv jsem vrtulník zezačátku díky těmto nectnostem málem prodal, nakonec jsem si uvědomil (a bylo mi to jinými vrtulníkáři potvrzeno) že to zas tak na škodu není: vrtulník vás totiž nejlíp "naučí" lítat. Donutí vás do toho dát všechno a zvykat si zasahovat do všech prvků řízení najednou a komplexně - což je na vytvoření návyků řízení nejlepší. Přechod na větší a plnohodnotný vrtulník by pak (prý) měl být jednodušší, protože vpodstatě žádný vrtulník nelítá "sám", ale musí se neustále více či méně řídit. No, puteme vitet.

  Nezbytným vybavením pro pilota-začátečníka je u vrtulníků ještě tzv. tréninkový kříž (viz dva poslední obrázky). Jednak stabilizuje vrtulník na zemi při počátečním "poskakování" a klouzání bokem, protože poměrně úzký rozchod podvozku způsobuje při těchto pohybech prakticky okamžité převrácení vrtulníku, obzvláště na nehladkém povrchu (koberec, tráva), a taky výrazně pomůže při tlumení tvrdších a ne právě "vyrovnaných" přistání z menší výšky, které už mohou být fatální. Zvolil jsem vlastní výrobu ze dvou uhlíkových trubek Ø4mm (ty jsou uprostřed svázány nití prolitou vteřiňákem) a pingpongových míčků na koncích - celkem obvyklá konstrukce. Já jsem ji ještě doplnil kruhem z uhlíkového drátu Ø1,5mm, který jsem přilepil po obvodu kříže a který je na všech stranách o cca 10cm větší než průměr rotoru. Kruh významně snižuje možnost  "potkání se" rotoru s čímkoli svislým (nohy stolu v obýváku, nábytek, stromy nebo jiné svislé "klacky" venku apod.) a fakt to není zbytečný - hned první den jsem přerazil list rotoru právě o nohu stolu v obýváku, kde jsem zahájil tréning hned po zakoupení :-). Kříž je připevněn gumičkou k nohám podvozku.

Parametry:

Letový deník:

duben.2004 - prozatím trénuju a zvládám pouze visení ocasem k sobě do výšky kolem 1 metru, nejsložitější zvládnutá figura je "rychlá" otočka kolem své osy o 360° s následnou "honičkou" při uklidňování vrtulníku :-)). Další vytyčenou metou v tréningu je zvládnutí visení v pozici ocasem od sebe a nebo s otočením o 90° na obě strany (nepředstavitelné!!!).